“Jáchymov bylo utrpení národa, které se nedá nikde a nikdy zapomenout.”
Iniciativa Politictivezni.cz je nevládní a neziskový projekt, jehož účelem je zachytit a uchovat paměť a životní zkušenosti bývalých československých politických vězňů a vězeňkyň – očitých svědků a aktérů historických událostí. Projekt byl podpořen v rámci grantového řízení odboru informování o evropských záležitostech Úřadu vlády České republiky.
Cílem projektu je dokumentovat a široké veřejnosti dostupnou formou popularizovat životní příběhy bývalých politických vězňů, pracovníků PTP či jejich blízkých. Dalším cílem projektu je vytvoření archivu rozhovorů, který bude k dispozici badatelům a zájemcům (nejen) o téma politicky motivovaného věznění v komunistickém Československu. Eurocentrum Plzeň vám přináší životní příběh Augustina Bubníka, pražského rodáka a bývalého československého reprezentanta v ledním hokeji.
Gustav Bubník se narodil 21. listopadu 1928 v Praze. Vyučil se řezníkem, i když jeho pravou životní vášní byl lední hokej. Věnoval se mu od útlého věku. Jako bývalý československý hokejový reprezentant, držitel stříbrné medaile ze ZOH 1948 a mistr světa z roku 1949, byl v roce 1950 odsouzen na 14 let ve vojenském procesu Ing. Modrý a spol. Prošel vyšetřovací vazbou ve smutně proslulém Domečku v Praze na Hradčanech. Byl vězněn v Plzni na Borech, v jáchymovských i příbramských trestaneckých pracovních táborech, na Pankráci i v Ruzyni. V roce 1955 byl omilostněn, ale do reprezentace ani do nejvyšší hokejové soutěže se už vrátit nesměl. V letech 1998-2002 byl poslancem dolní komory Parlamentu ČR.
Ukázka rozhovoru s Augustinem Bubníkem (kráceno):
Kdy jste začal hrát “velký” hokej?
Po válce. “Velké” byly olympijské hry 1948, kde jsme nečekaně hráli proti Kanadě s výsledkem 0:0. Pro Kanačany to byl šok – do té doby jezdili do Evropy a poráželi Československo. První výsledek proti Československu v roce 1911 byl 30:0 a potom už jsme spolu prohrávali s rozdílem 20 i 10 gólů. Kanada jezdila vlastně do Evropy na mistrovství světa jako na výlet, poráželi všechny okolo. Pro ně byl šok, když jsme s nimi hráli 0:0. Také po skončení této olympiády vznikl velký konflikt mezi tehdejším kapitánem Vladimírem Zábrodským a trenérem Matějem Bucknou. Ten Zábrodského obvinil, že určil špatnou taktiku – mělo se hrát útočně, nikoliv obranně. Buckna na to odporoval, že každý z hráčů měl velké šance, kdy branku mohl střelit a taktéž Kanačané. Díky tomu, že jsme měli vynikajícího brankáře, Ing. Modrého, zápas skončil 0:0. Dostali jsme pozvánku do Kanady, abychom jeli změřit naše síly na domácí kanadskou půdu. Tehdy v Kanadě hrálo jenom 6 profesionálních mužstev.
V čem měla spočívat Vaše “protistátní” činnost?
V té poválečné době si nás předcházeli jako nejslavnější mužstvo z LTC Praha.[2] Každým rokem jsme hráli ve Š výcarsku na nový rok turnaj zvaný Spenglerův pohár a právě v roce 1948, po olympiádě, se celé mužstvo dostalo do konfliktu s emigrační skupinou tehdejších prezidentů LTC Praha, kteří už dávno byli ve Š výcarsku jako emigranti. Požádali pana Zábrodského, jako mluvčího týmu, aby zorganizoval to, že celé národní mužstvo zůstane v zahraničí a bude hrát pod jménem Československé národní mužstvo v exilu.[3] Že budeme hrát po Evropě, v Anglii a budeme propagovat zkrátka ideu tohoto mužstva. Pan Zábrodský nejdříve všechno slíbil. Protože mu však nedali dvakrát více peněz, než kolik slibovali nám, každému z hráčů, tak celou věc odřekl. Dokonce došlo k hlasování, kdy 8 hráčů bylo pro návrat, 6 hráčů proti. V tom okamžiku zůstali ve Š výcarsku bratr Oldřich Zábrodský a doktor Fáma, který byl už vystudovaný právník. Bylo mu tehdy asi 26 let nebo dokonce 28, věděl však, že se už zpátky do republiky nemůže vrátit. Byli mluvčími této organizace, proto věděli, že nemohou zpět. My jsme se vrátili a to byl vlastně prvopočátek všeho.
Následovaly represe?
Ještě ne. V roce 1949 jsme se ve Š védsku stali mistry světa. My jsme najednou Kanadu porazili 3:2! Bylo to první vítězství Československa nad Kanadou. Skóre bylo myslím 3:2. Konopásek dal první branku, já dal druhou, třetí myslím Roziňák. Zkrátka jsme vyhráli 3:2, což Kanadu deklasovalo. Když jsme přijeli zpět, vláda nás vítala v Praze na nádraží. Byl tam i předseda vlády Zápotocký, ministři. Uvítali nás ve vládním salónku v nádražní budově. Nádraží bylo plné lidé.
V roce 1950 nás už ale na další mistrovství ve Velké Británii nepustili. Chtěli po nás, abychom se zřekli účasti na mistrovství s tím, že československým reportérům nebyla vydána víza k vycestování s reprezentací. Mezitím se ale moje sestra, která pracovala v jednom úřadě tady v Praze, spojila s kamarádkami z britské informační služby a ty jí ofotografovali ta problematická víza. Víza byla vydaná, ti reportéři je měli v sobotu připravená. Ale oni si pro ně nepřišli.
Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE .
