Občankou EU nejsem jen na papíře, tvrdí Alžběta Vítková, která měla možnost strávit rok na střední škole ve Francii.
Francouzštinu zbožňuji od první chvíle, co jsem se ji začala učit, je to nádherný libozvučný jazyk, který mě sám o sobě motivuje ke zdokonalování se. Původně jsem hledala nějaký jazykový kurz ve Francii na měsíc, dva, možná tři. Protože ale vím, že příležitosti je třeba vyhledávat, jelikož si nás samy nenajdou, rozhlížela jsem se všude. A tak se stalo, že jsem na stránkách Kraje Vysočina narazila na výzvu k podávání přihlášek do programu Rok v Champagne-Ardenne. Navíc mě k čapnutí příležitosti za pačesy navnadila i paní učitelka francouzštiny, takže jsem se rozhodla do toho jít.
Champagne-Ardenne je partnerský region Kraje Vysočina na severu Francie na hranicích s Belgií a každý rok přijme jednoho vysočinského studenta, aby si na rok vyzkoušel život a studium na francouzské střední škole. V lednu jsem tedy sepsala motivační dopis a přihlásila jsem se do výběrového řízení. A nedlouho po ústním pohovoru mým rodičům skutečně přišel vytoužený e-mail: „Vaše dcera uspěla ve výběrovém řízení do programu Jeden rok v Champagne-Ardenne.“
Další měsíce přicházely postupně další detaily. „Máme pro tebe hostitelskou školu!“ Vteřinu nato otevírám Google a vyhledávám Lycée Sévigné, Charleville-Mézières. Pěkná, moderní škola v klidném městečku velikosti Třebíče, přesně pro mě. „Máme pro tebe hostitelské rodiny!“ Vteřinu nato otevírám Facebook a přidávám si do přátel svoje „adoptivní“ sestry. Na dálku se tak dopředu seznamuji se dvěma rodinami, u nichž budu trávit víkendy. „Víme, do jaké třídy budeš chodit!“ Vteřinu nato otevírám učební plány a mé srdce zaplesá: španělská literatura ve španělštině, anglická literatura v angličtině, šest hodin francouzštiny týdně, pět hodin dějepisu, to je paráda!
První školní dny byly krušné, nezastírám. Stesk po rodičích, po kamarádech, po domově a v neposlední řadě po češtině však brzy vystřídal shon ve škole, tudíž jsem na takovéto věci mohla myslet jen po večerech, a to už bylo snesitelnější. Jelikož byl každý den školního roku 2013/2014 jedinečný, průběžně jsem se dělila o své dojmy a pocity na blogu http://betcin-rok-ve-francii.blog.cz.
Přes týden jsem bydlela na internátě školy, o víkendu v rodinách. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na internát. Na sdílení pokoje s dalšími třemi dívkami (není to vždy jednoduché, to mi asi potvrdí každý, kdo někdy bydlel na kolejích či na internátě). Na chození na večeři v přesně danou dobu (samozřejmě s minimálně desetiminutovou frontou, na internátě bydlí přes sto lidí). Na odchod z internátu nejpozději v 7:25, ať začínáte v osm nebo jedenáct. Na jedinou přípustnou dobu návratu na internát mezi 17:45 a 18:00 (nemáte nárok na internát přijít ani dřív, ani později). Na tvrdý režim, kdy mezi 19:45 a 21:15 musíte sedět u stolu a učit se nebo si dělat úkoly, ačkoli žádné nemáte. Ovšem ten stejný internát vám umožňuje kdykoliv zaklepat na cizí dveře, ať už s prosbou o radu s úkolem nebo o zapůjčení odlakovače na nehty. Každá mince má dvě strany.
Myslím, že pro mě byly největší neznámou rodiny. Když mi holky z hostitelských rodin psaly, měla jsem trochu obavy. Pocházím z učitelské rodiny, a tak mě trochu překvapila povolání rodičů. V jedné rodině oba rodiče pracují v zemědělství a v rodině druhé je matka listonoška a otec (překvapivě) zemědělec. Ještě před příjezdem jsem si snažila najít na Google Earth domy obou rodin, k mému překvapení ovšem jedna z adres nebyla k nalezení na mapě.
První rodina bydlela přímo na farmě, oba rodiče na ní byli od rána do večera, měli 250 kusů hovězího dobytka (ano, i to mě můj pobyt naučil, rozlišovat krávy a kusy hovězího dobytka), k tomu tři děti. Širší rodinu jsem poznala jen z otcovy strany, nicméně jsem si ověřila, že Francouzi, když něco slaví, jsou schopní jíst opravdu třeba čtyři hodiny v kuse. Nepředstavujte si však, že by celou dobu bez přestání jedli, funguje to spíš tak, že hostitelka donese nějakou jednohubku, pak půl hodiny nic, pak nějakou zeleninu, pak hodinu nic, pak nějaký předkrm, pauza…
Druhá rodina žila kilometr od farmy čítající 700 kusů hovězího dobytka a vlastnila víc pušek než dětí (pozn. děti měli dvě). Otec se synem v této rodině se totiž bavili lovem. Každý víkend trávili na lovu, chodili do takového mysliveckého spolku. Přirovnala bych to k české hospodě – jak se tady muži scházejí v hospodě, v oblasti, kde jsem bydlela, k tomu využívají mysliveckou chatu. Domácí mazlíček mé adoptivní sestry byl osel, adoptivní bratr se staral o holuby a během mého pobytu dostal ještě dva lovecké psy. Jiný kraj, jiný mrav.
Většinu týdne jsem ale stejně trávila ve škole. Ta totiž ve Francii začíná v osm ráno a většinou končí v šest večer. Dohromady jsem měla 33 hodin o 55 minutách, což bylo poměrně náročné, ta škola byla ovšem tak záživná, že jsem si to ani neuvědomovala. Začala jsem se učit latinu, španělštinu, chodila jsem do řečtiny… A navíc vyučování, písemky a přístup žáků byly opravdu odlišné od našeho českého systému. U nás se mnoho písemek skládá z velmi konkrétních otázek: Kdy se odehrála bitva u Moháče? Odpověď buď máš, nebo nemáš, nic mezi tím. Ve Francii se nejčastěji dělají takzvané kompozice, to znamená, že dostaneme téma, o němž každý napíše optimálně čtyřstránkovou esej (například na téma „Vývoj podmínek dělnické práce od 1850 doposud“). Nehledě na předmět, úkoly tohoto typu se zpracovávají v angličtině, španělštině, francouzštině i fyzice. Francouzský systém mně osobně vyhovuje mnohem víc – je drsnější, ale je dán velký prostor pro osobní invenci, a student se tak může rychleji rozvíjet. Samozřejmě je však potřeba mít znalosti a ovládat metodologii, na kterou je ve francouzském školství kladen velký důraz.
Francouzi nejsou hodnocení od jedničky do pětky jako my, nýbrž od 0 do 20, přičemž 20 je to nejlepší, čeho můžete dosáhnout. V praxi to znamená, že pokud máte 10/20, prošli jste, pokud máte 13/20, můžete se sebou být nadmíru spokojeni. Na dvacítku totiž umí pouze učitelé. Takto se hodnotí všechny předměty od francouzštiny přes filozofii po tělocvik. Dalším rozdílem je i systém středních škol obecně: Francouzi chodí na střední tři roky. Na konci druhého ročníku skládají maturitu ze tří předmětů, na konci třetího ze zbytku (ano, maturita se opravdu skládá ze všech předmětů, opět včetně tělocviku). Já jsem loni chodila do toho druhého, v červnu a červenci jsem tudíž skládala maturitu z ústní a písemné francouzštiny, seminární práce a fyziky-chemie-biologie.
Samozřejmě však moje dny neprobíhaly stylem škola – jídlo – spánek. Ve středu odpoledne, kdy jsme neměli vyučování, jsme s přáteli chodili do kinematografického kroužku, v rámci nějž jsme natočili krátkometrážní film. S tím jsme se dokonce na konci roku zúčastnili místního filmového festivalu a získali cenu za nejlepší kameru. Láska k hudbě mě přivedla i do pěveckého sboru, který mi mimo jiné pomohl k zdokonalení výslovnosti.
Můj francouzský život byl zkrátka trochu jiný než ten český. Byla to neuvěřitelná zkušenost, na niž nikdy nezapomenu. Byl to rok, který mi otevřel oči a dveře do jiných oblastí, než ve kterých jsem se pohybovala dosud. Stesk po domově však nikdy nezmizel úplně, ale možná je to dobře. Přestože v Charleville jsem žila několik měsíců, přestože v češtině doteď někdy použiji francouzské konstrukce a přestože francouzská slovíčka někdy vytlačují z mého mozku ta česká, zůstávám Češkou. Protože Češka jsem byla, stále jsem a vždycky budu. Zároveň jsem ale zjistila, že nejsem občankou Evropské unie jen na papíře. Že se cítím být opravdovou Evropankou a že naše možnosti cestování a studia jsou v dnešní době nesmírné. Doufám tedy, že v brzké době těchto možností opět využiju.
