Velikonoce v Evropské unii – zvyky, tradice a zajímavosti

Vážení hlasů v Radě

V případech, kdy Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou hlasů, je vážení hlasů výsledkem kompromisu mezi členskými státy, které jsou si na rovny před zákonem, ale současně se v mnoha aspektech liší. Jedním faktorem, který předurčuje počet hlasů pro daný členský stát, je velikost jeho populace. Neplatí zde ovšem přímá úměra; systém relativně zvýhodňuje státy s malou populací. Při současném rozložení hlasů nemohou "velké" země přehlasovat "malé" státy a naopak. To zaručuje, že rozhodnutí přijatá KVALIFIKOVANOU VĚTŠINOU mají maximální možnou podporu. Více o k tématu vážení hlasů v článku Rozhodování v Radě EU.

Většinové rozhodování

Rada ministrů schvaluje řadu rozhodnutí jednomyslně. Aby však každý další krok ve vývoji Společenství nemohl být blokován s poukazem na národní zájmy, zavádějí Římské smlouvy také hlasování prostou nebo kvalifikovanou většinou. V minulosti se však na základě Lucemburského kompromisu rozhodovalo obvykle jednomyslně, a to až do schválení Aktu o jednotné Evropě. Pro rozhodnutí o zavádění a prohlubování vnitřního trhu stanoví Akt výslovně a s málo výjimkami většinové hlasování, které se také praktikuje. Smlouva o EU dále rozšířila oblasti, v nichž se rozhoduje KVALIFIKOVANOU VĚTŠINOU. Postupně s posilováním integrace a pokračujícími institucionálními reformami EU se dále zvyšuje počet takových oblastí. Nejnověji je věc řešena v textu Lisabonské smlouvy.

Vícerychlostní Evropa

"Vícerychlostní" Evropa je termín užívaný pro označení metody rozdílné integrace, kdy určitého společného cíle dosáhne nejprve část členských států, která je toho schopna a má i politickou vůli, přičemž se předpokládá, že ostatní budou následovat později. Obdobou je někdy také termín "dvourychlostní Evropa". Obecně se jedná o princip diferencované či STUPŇOVITÉ SPOLUPRÁCE.

Visegrádská skupina (Visegrádská čtyřka, V4)

Po setkání na zámku Visegrád u Budapešti v únoru 1991 se označují Maďarsko, Polsko, ČR a Slovensko jako státy Visegradské skupiny. Prvním cílem se stala plná integrace do "západních struktur". Po vstupu zemí do EU byly na základě Deklarace předsedů vlád z roku 2004 stanoveny nové cíle: napomoci k posilování identity středoevropského regionu a k formulování a obhajování regionálních zájmů v rámci rozšířené EU. K mnohým aktivitám V4 mohou být přizvány také další země, užší spolupráce navázána např. s Rakouskem, Slovinskem a zeměmi Beneluxu. Jedinou pevnou organizační strukturou V4 je VISEGRÁDSKÝ FOND.

Visegrádský fond (Mezinárodní visegrádský fond, International Visegrad Fund)

Mezinárodní visegrádský fond byl založen v roce 2000 vládami Visegrádské skupiny s cílem napomáhat rozvoji kulturní spolupráce, k vědecké výměně, výzkumu a spolupráci v oblasti školství, také k výměně mládeže a rozvoji přeshraniční spolupráce. Ve většině případů fond financuje aktivity nevládních subjektů, což podporuje občanskou dimenzi visegrádské spolupráce. Kancelář fondu má sídlo v Bratislavě.

Vlastní příjmy

Až do roku 1970 se výdaje Společenství financovaly výhradně z příspěvků členských států. Poté financování ES postupně přecházelo na financování z vlastních příjmů. Systém vlastních příjmů umožňuje Společenství určitou finanční nezávislost na členských státech. Více naleznete v rubrice Rozpočet EU.

Vnější cla

Vytvořením CELNÍ UNIE v rámci EHS vznikla do roku 1968 z dřívějších oddělených celních oblastí společná celní oblast. Byla zrušena cla na vnitřních hranicích a zaveden společný celní tarif - "společné vnější clo". Tím odpadla dřívější odlišná celní politika jednotlivých zemí vůči třetím (nečlenským) státům. Od roku 1975 se všechny příjmy z vnějšího cla odvádějí do rozpočtu EU.

Vnitřní cla

Dovozní cla, která v EHS platila na začátku spolupráce mezi členskými státy Společenství. Byla mezi tehdejšími šesti členskými státy postupně odbourávána, a pak zcela odstraněna k 1. červenci 1968 (vznik CELNÍ UNIE). V oblasti zemědělství se tak stalo o něco později, k 1. lednu 1970.

Vnitřní trh Evropské unie

Viz JEDNOTNÝ VNITŘNÍ TRH. Více k tématu v samostatné kapitole Vnitřní trh EU.

Volební právo

Aktivní a pasivní volební právo pro volby do Evropského parlamentu se řídí právními předpisy jednotlivých členských států EU. Jednotná úprava ES se týká pouze možných termínů konání voleb, trvání mandátu, dodržování volebního řádu a ověřování mandátů. Na základě Maastrichtské smlouvy získali všichni občané ES právo volit do místních orgánů v členském státu, v němž bydlí. Stejně jako občané tohoto státu se mohou rovněž zúčastnit voleb do Evropského parlamentu. Více k tématu v článku Volební právo.

Volný pohyb kapitálu (Volný pohyb kapitálu a plateb)

Jedna ze čtyř základních svobod v rámci JEDNOTNÉHO VNITŘNÍHO TRHU EU. Volný pohyb kapitálu je definován jako přeshraniční převod peněz a jiných majetkových hodnot za účelem investic, znamená tedy vždy jednostranný transfer hodnoty. Naproti tomu volný pohyb plateb je vždy jednou částí dvoustranného obchodu. Daná oblast je rešena v článcích 56 až 60 Smlouvy o ES (Kapitola 4 - Kapitál a platby). Podle čl. 56 Smlouvy ES jsou počínaje 1. lednem 1994 zakázána omezení volného pohybu kapitálu a omezení v oblasti platebního styku mezi členskými státy navzájem a mezi členskými státy a třetími zeměmi. Více v článku Volný pohyb kapitálu.

Volný pohyb osob

Zaměstnanci a samostatně výdělečně činné osoby (pracovníci) ze států EU mají právo bez jakýchkoliv omezení založených na státní příslušnosti být za stejných podmínek jako domácí pracovní síly pracovně činní, usídlit se a požívat sociální výhody místa pobytu v kterékoliv zemi EU (čl. 48 Smlouvy o ES). Spolu se zavedením VNITŘNÍHO TRHU může každý občan v rámci Unie žít, pracovat nebo trávit zbytek života tam, kde si to přeje. Jedná se pravděpodobně o nejdůležitější právo pro jednotlivce v rámci právních předpisů Společenství a o důležitou součást občanství EU. Volný pohyb pracovníků existuje od založení Evropského společenství v roce 1957. Dnes je součástí obecnějšího práva volného pohybu osob, které dává občanům EU a jejich rodinným příslušníkům právo se za určitých podmínek přestěhovat do jiné země EU, aby zde mohli žít, studovat či též odpočívat v důchodu, aniž by vykonávali hospodářskou činnost. Nejnověji platí úprava dle Směrnice 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, která je účinná od 30. dubna 2006.

Volný pohyb zboží

Jedna ze čtyř základních svobod, nezbytných pro společný trh EU. Volný pohyb zboží přes hranice členských států uvnitř EU vyžaduje jak harmonizaci cel a daní, tak i jednotnou úpravu předpisů v oblastech zdravotní péče, ochrany spotřebitelů, ochrany životního prostředí a rovněž odstranění dalších obchodních překážek. EU již značnou měrou dosáhla cíle volného pohybu zboží otevřením VNITŘNÍHO TRHU. Volný pohyb zboží upravují články 23-31 Smlouvy o ES. Obecně platí zásada, že zboží vyrobené v EU v souladu s legislativou či legálně dovezené do EU požívá svobody pohybu. Výjimky pak stanovuje článek 30 Smlouvy, který připouští omezení dovozu, vývozu či tranzitu zboží odůvodněné veřejnou mravností, veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností, ochranou zdraví a života lidí a zvířat, ochranou rostlin, ochranou národních kulturních statků, které mají uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu, případně ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví. Potřebné kontroly a evidence pohybu zboží uvnitř EU probíhají od roku 1993 nikoliv na hranicích, nýbrž přímo ve firmách (viz INTRASTAT).

Vyrovnávací dávky na hranicích (Zemědělské vyrovnávací dávky)

Uvnitř EU mohou být při dovozu určitých zemědělských výrobků uloženy vyrovnávací cenové dávky, které vyrovnávají cenové rozdíly způsobené výkyvy kursů měn a stabilizují tak společnou cenovou úroveň. Jedná se o jeden ze zdrojů SPOLEČNÉHO ROZPOČTU EU. Je to vlastně jakási obdoba cla, která se platí za dovoz zemědělské produkce do EU.

Vysokoškolské diplomy

Směrnice 89/48/EHS z 21. prosince 1988 o obecném systému pro uznávání vysokoškolských diplomů vydaných po ukončení nejméně tříletého odborného vzdělávání a přípravy zavazuje členské státy vzájemně uznávat diplomy získané podle stanovených podmínek. Tato směrnice se stala základem pro obecný systém vzájemného UZNÁVÁNÍ ODBORNÝCH KVALIFIKACÍ.

Pokud se týká akademických titulů, tam je obvyklé, že je používán titul či jeho zkratka v podobě udělené členským státem, v němž byl titul získán ("stát původu nebo posledního usazení"), neboť směrnice o vzájemném uznávání diplomů nutně nezavádí věcnou rovnocennost vzdělání, kterého se diplomy týkají. Titul či zkratka jsou pak užívány v jazyce původního státu.

Vysoký zástupce pro Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku

Nové postavení Vysokého zástupce pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP) bylo vytvořeno Amsterodamskou smlouvou. Tuto funkci zastává generální tajemník Sekretariátu Rady EU, jehož úkolem je asistovat předsednictví Unie v záležitostech souvisejících se SPOLEČNOU ZAHRANIČNÍ A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKOU. Tato funkce bývá označována také jako "Pan/Paní SZBP"či "PAN/PANÍ EVROPA". Vysoký zástupce usiluje o to, aby se Unie více zviditelňovala na mezinárodní scéně a promlouvala zde zřetelným a koherentním způsobem. Představitel s pětiletým mandátem může nejlépe ve spolupráci s aktuálním PŘEDSEDNICTVÍM UNIE zajistit kontinuitu zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Pomáhá tak při formulování, přípravě a zavádění politických rozhodnutí Rady. Může vést politický dialog se třetími stranami, a to jménem Rady a na žádost předsednictví. Za vedení samotného Sekretariátu Rady pak odpovídá náměstek generálního tajemníka.

Vyšetřovací výbor

Smlouva o EU ze 7. února 1992 poprvé umožnila Evropskému parlamentu, aby zřizoval vyšetřovací výbory, které budou zjišťovat porušení práva Společenství. Podle čl. 138c Smlouvy o ES mohou být dočasné výbory zřizovány na návrh jedné čtvrtiny členů EP. Složení a jednací řád dočasných vyšetřovacích výborů stanoví Parlament. Rozhodnutí o zřízení dočasného vyšetřovacího výboru, ve kterém se vymezí zejména účel vyšetřování a lhůta pro podání zprávy výboru, musí být vždy zveřejněno v ÚŘEDNÍM VĚSTNÍKU EU.

Výbor regionů

Výbor regionů byl založen v roce 1994 a je poradním orgánem Evropské unie, který sestává ze zástupců evropských regionálních a místních orgánů. Vyjadřuje stanoviska regionálních a místních samospráv k rozhodnutím, která se jich týkají. Jde například o regionální politiku, životní prostředí, kulturu, vzdělávání a dopravu. Výbor má 344 členů. Počet zástupců z každého členského státu zhruba odráží počet jeho obyvatel. Těmito zástupci (členy výboru) jsou volení politici působící v rámci obecních či regionálních úřadů, často představitelé regionálních správ. Rada EU je jmenuje na funkční období čtyř let s možností opětovného jmenování.

Výkonné agentury EU (Výkonné agentury Společenství)

Výkonné agentury jsou organizace zřízené dle nařízení Rady z roku 2003. Jsou pověřené některými úkoly při správě jednoho nebo více programů Společenství. Tyto agentury se zřizují na dobu určitou a mají sídlo v místě, kde je umístěna Komise (Brusel či Lucemburk). V současné době existuje šest takovýchto agentur. Více na stránkách Europa.eu

Výkonná agentura pro vzdělávání, kulturu a audiovizi (Education, Audiovisual and Culture Executive Agency-EACEA)

Agentura se sídlem v Bruselu funguje od 1. ledna 2006. Jejím úkolem je provádět některé části více než patnácti programů a akcí financovaných Společenstvím v oblasti vzdělávání a odborné přípravy, aktivního občanství, mládeže, audiovizuálního odvětví a kultury. Takovéto zastřešení programů umožňuje lepší koordinaci správy a zajišťuje příjemcům příspěvků ucelený soubor služeb. Stránky EACEA

Vývozní kompenzace

Kompenzaci ztráty z vývozuposkytuje EU zemědělcům při exportu zemědělských výrobků do třetích států. Kompenzace vyrovnává rozdíl mezi vysokými prodejními cenami v EU a nižšími cenami na světovém trhu. Vývozní kompenzace jsou variabilní subvence, které zaručují zemědělcům minimální ceny a umožňují odbyt agrárních přebytků EU na světovém trhu. Vývozní kompenzace jsou protipólem importní přirážky na zemědělské výrobky ze třetích států při dovozu do EU. Viz SPOLEČNÁ ZEMĚDĚLSKÁ POLITIKA. Podrobněji k tématu rozdílu cen zemědělských produktů v Evropě a ve světě v článku Zemědělská politika.

Vzájemné uznávání

Uznávání rovnocennosti předpisů a certifikátů o výrobcích, které se v různých zemích EU používají pro stejný účel. V souladu s tímto principem rozhodl Evropský soudní dvůr tzv. rozsudkem Cassis de Dijon, že výrobek, který je v určitém členském státě zhotoven podle předpisů v něm platných a je dán do oběhu, se smí prodávat v celém Společenství. Po zavedení vnitřního trhu je vzájemné uznávání pružnější alternativou než byrokraticky náročná harmonizace předpisů.

Obdobná pravidla, jako pro výše uvedené zboží a jeho pohyb, lze s jistými obměnami aplikovat také v případě ostatních svobod VNITŘNÍHO TRHU, viz například VZÁJEMNÉ UZNÁVÁNÍ KVALIFIKACÍ A VZDĚLÁNÍ.

Vzájemné uznávání kvalifikací a vzdělání

Na evropské úrovni byl postupně zaveden systém usnadňující uznávání diplomů a odborných kvalifikací, na jejichž základě mohou jednotlivci vykonávat konkrétní povolání. Uznání kvalifikace přitom překračuje rámec formálního uznávání diplomů či jiných dokladů o dosaženém vzdělání a zahrnuje vše, co kvalifikovaný výkon povolání vyžaduje, včetně praxe.

V zásadě tedy rozlišujeme mezi dvěma základními pojmy:

• uznávání odborné kvalifikace (tzv. profesní uznávání - čili zůsobilost k výkonu profese v nové zemi)
• uznávání odborného vzdělání (tzv. akademické uznávání - prokázání předchozího vzdělání za účelem návaznosti dalšího vzdělání v jiné zemi).

Více v článku Uznávání vzdělání a kvalifikace.

Nejnovější iniciativou Unie je od roku 2008 snaha o zavedení Evropského rámce kvalifikací (The European Qualifications Framework). Ten se zaměřuje na získané znalosti a schopnost jejich využití a zahrnuje vysokoškolské vzdělávání, vzdělávání dospělých a odbornou přípravu. Země EU následně začaly pracovat na vytváření svých národních rámců kvalifikací, které mají do roku 2010 propojit s rámcem evropským.

Wernerův plán

Zpráva, vypracovaná ve výboru Evropského společenství pod vedením tehdejšího lucemburského ministerského předsedy a ministra financí Pierre Wernera, v níž se navrhuje postupné zavádění Hospodářské a měnové unie (HMU). Plán byl předložen v říjnu 1970 a předpokládal postupné vytváření HMU ve třech stupních do roku 1980, a to cestou měnové kooperace, koordinace politiky členských států v oblasti konjunktury, odstraňování zábran kapitálového pohybu a regionálního finančního vyrovnávání. První stupeň byl zahájen v roce 1971. Rozdílný vývoj měnových relací v 70. letech a návrat k národním strategiím při překonávání krizí znemožnily další provádění tohoto plánu.